Když přemýšlíme o tom, co bychom si chtěli po svém zvířecím společníkovi uchovat, často nás jako první napadnou věci. Fotografie, srst, obojek, otisk tlapky nebo později třeba popel.
Jenže velká část toho, co dělá našeho psa nebo kočku právě jimi, se do žádné schránky nevejde.
Jsou to jejich zvyky, povaha, zvláštnosti a každodenní situace, které dnes bereme jako samozřejmost.
Některé vzpomínky můžeme opravdu uchovat
Fotografie, na které svého psa poznáte na první pohled. Ne nutně ta technicky nejhezčí, ale ta, na které má svůj typický výraz.
Kousek srsti, kterou můžete uložit do skleněné nádoby nebo jiného bezpečného místa. Otisk tlapky. Oblíbený obojek. Známku se jménem. Hračku, která už dávno nevypadá jako v den, kdy jste ji koupili.
Někdo si po ztrátě mazlíčka ponechá také urnu s popelem doma na klidném místě nebo malé symbolické množství popela či srsti ve vzpomínkovém šperku.
To všechno jsou věci, kterých se můžeme dotknout.
Ale nejsou to jediné vzpomínky, které stojí za to si uchovat.
A pak jsou věci, které se uchovat nedají
Třeba způsob, jakým vás pes vítá.
Zvuk jeho tlapek po podlaze.
Místo, na kterém doma vždycky leží, přestože má několik vlastních míst k odpočinku.
Pohled, kterým vám dává jasně najevo, že už je opravdu čas na večeři.
Jeho vztah k vodě, sněhu, vysavači, sousedovu psovi nebo třeba k mouše, která se právě rozhodla proletět pokojem.
Právě takové detaily bývají pro každého psa úplně jiné.
Každý pes má svůj vlastní seznam
U nás doma máme dvě feny a každá je úplně jiná.
Jedna má na některé věci velmi jasný názor. Úzké schody? Po těch se zkrátka nechodí. Vysoká mokrá tráva také nepatří mezi oblíbené životní zkušenosti a moucha, která se objeví v její blízkosti, se automaticky stává soupeřem.
Na cvičáku jsme spolu odvedly obrovský kus práce. Zkoušky složila. Někdy s krásným výsledkem, někdy skoro o fous. Protože když má vlastní názor, není úplně jednoduché ji přesvědčit, že tentokrát platí ten můj.
Druhá je jiná. Štěkavější, bázlivější, zároveň velmi energická. Při cvičení s ní bývá domluva jednodušší a nemusíme spolu tolik vyjednávat.
Stejné plemeno, stejný domov, dvě úplně jiné povahy.
A podobný seznam by pravděpodobně dokázal sepsat každý, kdo svého psa nebo kočku opravdu zná. Jen by na něm byly úplně jiné věci.
Nečekejte, až budete vzpomínat
Některé detaily nám připadají tak obyčejné, že nás ani nenapadne si je zaznamenat.
Možná právě ty ale jednou budou patřit k těm, které si budeme chtít vybavit.
Vyfoťte místo, na kterém váš pes nejraději spí. Natočte krátké video jeho typického vítání. Zapište si přezdívky, které používáte jen doma. Vyfoťte oblíbenou hračku ještě předtím, než definitivně doslouží.
A klidně si někam napište i jeho zvláštnosti.
Ne proto, že bychom měli přemýšlet o tom, že jednou nebude s námi.
Ale protože jeho příběh vzniká právě teď.
Fotografie nemusí být dokonalá
Máme v telefonech stovky fotografií. Přesto bývá jedna, ke které se stále vracíme.
Nemusí na ní být dokonale upravené pozadí ani ideální světlo.
Stačí, že když se na ni podíváte, poznáte přesně tu povahu a výraz, které znáte z každého dne.
Možná se zvláštně tváří. Možná stojí na svém oblíbeném místě. Možná je na fotografii společně s druhým psem, se kterým celý život tvoří nerozlučnou – nebo někdy lehce hašteřivou – dvojici.
Právě taková fotografie může mít větší význam než perfektní portrét.
A co vůně?
Na vůni svého psa si člověk často ani neuvědomuje, jak je zvyklý.
Je součástí domova stejně jako jeho srst na dece nebo místo, kde obvykle odpočívá.
Vůni samotnou samozřejmě neumíme jednoduše uchovat navždy. Můžeme si ale ponechat třeba oblíbenou deku nebo jinou věc, která ji nějakou dobu nese.
I takové detaily mohou být součástí vzpomínky.
Co si tedy uchovat?
Neexistuje správný seznam.
Pro někoho to bude srst. Pro jiného fotografie, obojek nebo otisk tlapky. Někdo bude chtít mít později doma urnu s popelem svého zvířecího společníka.
A někdo zjistí, že stejně důležité jsou úplně jiné věci.
Vzpomínka na to, jak pes odmítal projít vysokou mokrou trávou.
Jak štěkal na každého, kdo prošel kolem plotu.
Jak zvládl svou první zkoušku.
Jak si vždycky vybral právě jednoho člověka, vedle kterého chtěl sedět.
Nebo jak bojoval s každou mouchou, jako kdyby šlo o hlavní událost dne.
Po psovi nebo kočce si můžete uchovat fotografie, srst, otisk tlapky, obojek, známku, oblíbenou hračku nebo později například popel. Stejně důležité ale mohou být jejich každodenní zvyky, zvuky, přezdívky, typické chování a společné příběhy. Některé z nich stojí za to zaznamenat už během jejich života.
Co stojí za to si pamatovat
Každý zvířecí společník po sobě zanechá jinou stopu. Něco můžeme fyzicky uchovat, něco zaznamenat na fotografii nebo videu a něco zůstane jen v naší paměti.
Nemusíme se snažit zachytit všechno.
Možná stačí víc si všímat toho, co je pro společný život s naším psem nebo kočkou typické už dnes.